HOHER DACHSTEIN

Počasí je bezchybné, ale můj stav nikoliv. Nevím, jak se to mohlo stát, ale včera jsme to trochu přepískli s popíjením. Jediný Filip šel včas spát, aby se nachystal na svůj velký den. Nedbaje našich rádobyvtipných poznámek, balí si teď sebou nejenom mačky a cepín, ale i lano. Bůh ví, co s tím tam bude nacvičovat.

Dojedeme po známé silnici na parkoviště pod lanovkou Dachstein Gletscherbahn a bez otálení na ni nastupujeme. Jsou to dvě velkokapacitní kabiny, tak to docela odsejpá (obr.1). Nahoře na stanici Hunerkogel se nejdřív musím vynadívat, jsem zde poprvé a tak obdivuji okolní hory i ledovec, na kterém po upravených tratích krouží běžkaři (obr.2). Vypadá to dobře, po deštivém počasí je tady čerstvě nasněženo, tak se bude dobře chodit.

Po vyšlapané magistrále se vydáváme pod kopcem Dirndl směrem k Hoher Dachsteinu. Béčko mezitím zatočí doprava a pokusí se zdolat Gjaidstein (2794 m), ležící mezi ledovci Halstätter Gletscher a Schladminger Gletscher. My, to jest skupina A zatím postupujeme dále po ledovci mezi davy lidí, kteří ale jdou většinou do nedaleké chaty Seethaler Hütte. Jak se ledovec zvedá, davy řídnou. U první skály je hned nástup na ferrátu (obr.4) kde se oddělí A+ zatímco běžné A dál pokračuje po ledovci. Ferráta je taky nemine, ale bude kratší. Už nástup je hezký. Na prvním ostrohu je Rakušan a dole, metr nad nástupem visí na laně jeho Rakušanka a nemůže se pohnout. On ji povzbuzuje, ona křičí že nemůže ani nahoru ani dolu. Je to beznadějné. Vylezu kousek vedle ní a radím jí, kam má položit nohu. Směrem dolů. Naštěstí to oba brzy vzdávají. A tak máme cestu nahoru volnou. Za mnou už leze jenom Jiřina (obr.5), ostatním už dřív povolily nervy a vzali to vedle ferráty.

Výstup není složitý, ale mně je nějak divně. To bude kombinace kocoviny a skoro třítisícové nadmořské výšky. Bolí mě nohy a funím jak hroch. Postupně lezeme nahoru, cvakám se jenom tam kde je to zasněžený nebo zledovatělý. Na vrcholu východního ramene se pak traverzem napojíme na hlavní ferrátu vedoucí už na vrchol. A zrovna se trefíme mezi naše kolegy z běžného A, kteří za sebou mají výstup po ledovci, přechod jakéhosi sněžného můstku (obr.6) a asi 10 m lezení.

Tato ferráta Randkluftsteig (obr.7) byla ve své původní podobě nejstarší v Rakousku (od 1843) a v roce 2007 ji nepříliš zdařile předělali. Taky mě to moc nebaví a těším se, až budu nahoře. Po asi 100 m převýšení jsem opravdu u kříže (obr.8). Na vrcholu moc místa není, ale nějak se tam všichni vecpeme (obr.9). Výhledy nejsou nic moc, ale na ledovce, známou Adamek Hütte a skalní hřebeny vidíme dobře. Během rozhlížení svačíme, když vtom se od Jiřiny začnou ozývat divné zvuky. Donesla si na vrchol mozarellu a teď z ní vypouští tekutinu. Zato Tomáš vedle mě sedí nějak sklesle. Po kratším vrtání se dozná, že mu není nejlíp a že ho ta ferráta moc nebavila. Tak to mě potěšilo, že nás je s takovými pocity víc.

Poté, co se skoro všichni vyfotografujeme u vrcholového kříže, začínáme sestupovat. Je nás hodně a jde to stejně pomalu jako nahoru. Ale jde to a po chvíli se blížíme k místu dnešního dramatu, aniž to ovšem tušíme. Mezi skalou a ledovcem je úzký sněhový můstek poněkud nestabilního typu (obr.11). A to je Filipova chvíle, kdy může využít své nádobíčko. Mezi poslední kramlí a ledovcem je nataženo lano a zajištěno cepínem a živou vahou Filipa a Petra (obr.12). Je tak zachována jakási možnost, že kdyby se pod někým ten můstek propadnul, že by eventuálně vyváznul.

Jeden po druhém opouštíme skálu, cvaknem se k lanu a vratkými krůčky přeběhnem můstek. Já se ani necvakám a rychle ho přesvištím. Až později se ukáže, jaká to byla blbost. Po mně jde ještě pár lidí, např. Vladimír (obr.13), Pavel Dvořák a taky pár cizích. Jako poslední z nás značně nejistým krokem Mirek Procházka. Když už se zdá, že musí spadnout, odrazí se a lvím skokem přeskočí na pevninu. To byla ta poslední kapka. V následující vteřině můstek s dunivým rachotem padá do trhliny (obr.14).

Nevěřícně zíráme a až postupně nám dochází, co se všechno mohlo stát. Dramatickým chvílím ovšem není konec. Na druhé straně zůstali tři mladí Angličani, kteří se po dlouhém přemýšlení chystají prolézt trhlinou na druhou stranu, někteří z našich se pak nutně musí podívat do trhliny a tak jdou až skoro na samý okraj převisu. Prostě atmosféra nabitá emocemi. Nakonec angláni pomocí Filipova lana trhlinu překonají, emoce utichají a my se vydáváme na sestup po ledovci a dále k lanovce. Dole na parkovišti je vedro k zalknutí, ale chlazené pivo udělá okamžitě dobře. Filip v euforii obíhá celý zájezd a s každým si ťuká, ale je mu přáno. Všichni uznáváme, že tentokrát ty hromady krámů netáhl zbytečně a že výraznou měrou přispěl k tomu, že jsme zrádný můstek všichni překonali ve zdraví. Takže před celým světem říkám: Filipe, bylo to dobrý! (Mám u tebe panáka).

Převýšení 500m, čas 5 hodin
Pondělí - 11.8. 2008