JESENÍKY 2008
aneb
jak Filip konečně stanul na Pradědu
aneb
další Filipův deníček
Akce jarní Jeseníky klíčila v našich hlavách již od velmi vydařeného setkání v říjnu 2007, kdy jsme díky kromobyčejné přízni počasí poznali hory spíše lednové. Zážitek, na který se nezapomíná. Po mailové výměně názorů kdy, kdo, s kým a proti komu vykrystalizovalo tvrdé jádro odolných a odhodlaných jedinců ve složení Petr, Tomáš, Vladimír a já. Zbytek - Drahuška, Monika, Dvořáci - potvrdil účast později či až v průběhu akce a doplnili počet účastníků zájezdu na 9. Cíl: chata Domeček v Koutech nad Desnou, turisticko-kulturní poznávací pobyt nejvyššího pohoří Moravy.
Šerák aneb loňská reminiscence
Ráno je parádní, plech s bílými beránky. Autobus přijel, Petr na něj mávnul, načež se mne šofér zeptal, zda je taxík či co. Zaplatil jsem za všech 5 (Dvořáci mají samostatný program a Monika možná přijede dnes odpoledne), za což jsem byl týmž šoférem pochválen. Pak si má člověk vybrat.
V sedle Červenohorském chcíp pes, respektive dva. Tak mrtvo není ani v márnici. Sledujeme cestu a nechápeme, jak jsme tu v říjnu mohli tak tápat kudy, vždyť to je jasné. Za chvilku jsme na vyhlídce, kde loni Vladimír otáčel a co to, co to, o kus výše první sněhové pole. Deja vu? Téměř, sněhu je ještě více, jen to není prašan, ale několikráte poctivě přemrzlý a povolený pozdně jarní firn, vonící zimou i jarem, tlením, táním i mrazem, šustící a vrzající pod vibramem pohorek.
Od Bílého sloupu jdeme přes Červenou horu, sníh se zde ztrácí, úzká pěšinka s točí mezi kosodřevinou, za chvíli jsme na podvrcholovém skalisku.
Hlt životabudiče a hurá vzhůru dolů na sedlo pod Vřesovkou, kde již leží sníh spíše souvisle v mocnosti od několika decimetrů do několika metrů, což zapříčiňuje nenadálá proboření se jak na ledovci. Na to, že je květen, tu je sněhu nečekaně. S mírným funěním dosahujeme slatě u Trojmezí, vystupujeme z lesa pod vrcholem Keprníku, sníh mizí jak mávnutím kouzelného proutku a za horšícího se počasí (spadlo tuším 11 kapek a 7 krupek) dosahujeme vrcholu v nadmořské výšce 1423 m. Důkladná prohlídka blízkého i vzdáleného okolí.
Výhledy nadprůměrné - Králický Sněžník s bílou čapkou na vrcholu, Praděd, vrcholky blízké i vzdálené. Jak jsme stoupali ze sedla, šli jsme proti toku času - sníh přibýval, tráva uválená, buky ještě šedé a hnědé, kvetl podběl a prvosenka. Tomáš se obával, zda neskončíme v komunismu před rokem 89.
Po společném fotu dolů do sedla pod Keprníkem, kde potkáváme skupinky turistů v teniskách a botaskách. Nadávají sami sobě jací jsou pitomci, že mají těžkou obuv dole v chatě. Je jim tam velmi platná. Litujeme je naoko, nic kromě zcela prodojených bot a ponožek jim nehrozí. Rychle na Šerák do osvěžovány pana Jiřího - je nabitá a tak se bez ptaní vloupáme do přilehlé jídelny. Po mírných rozpacích nás obsluha bere jako hosty a kmitá k naší naprosté spokojenosti.
Pivka, polévka, jídlo, káva, čaj a je třeba vyrazit na cestu zpět, čeká nás prvoprůstup firnem na Vozku. Za chvíli jsme přes Keprník zpět na žluté značce a - pak že nevstoupíš dvakrát do téhož sněhu! Vítězem soutěže v zaboření se je Vladimír, který se u toho stihl i vykoupat v přilehlé louži pod firnem. Petr dosáhl na vrcholovou prémii, dokázal si umazat džíny vysoko nad kolenem o malý pařízek, sotva dvaceticentimetrový.
Počasí se obrátilo k lepšímu, slunce svítí, sníh povoluje (a že ho tady je!), vystupujeme na Vozkův povoz, Drahuška nám na vrcholu ukazuje, co si o nás všech myslí a co že jí můžeme příští rok. Petr bystrým okem hledá kudy dál, aby nás pak přímo po spádnici protáhl sněhem a lesem k chatě Formanka. V nejprudším svahu volá Monika, že bude za 30 minut v Koutech. Jsem navýsost potěšen jejím příjezdem, dole však budeme nejdříve za hodinu a půl. Instruuji ji jak nalezne Musila a pokračujeme v sestupu. U Formanky sníh definitivně mizí. Kus jdeme po hodně široké vozové cestě, což se Petrovi nezdá a nasazuje k další spodnicové zkratce, končící na velmi romantickém místě v údolí Ponikého potoka. Na zcela neromantickém asfaltu se osamostatňuji a poklusem kříženým s rychlou chůzí jdu naproti Monice, by čekala co nejméně. Setkáváme se symbolicky (že by to bylo znamení?) u Musila na silnici. Snad to čekání u vody na louce a slunci nebylo dlouhé. Rychle k pivu, mám žízeň jako trám, přibývají Dvořáci, měníme stůl za větší, za chvilku tu je zbytek výpravy až na Vladimíra, hrajeme společenské seznamovací tance, Monika zná jen mne a Tomáše. Vladimír dochází po 90 minutách, však v evidentně dobré náladě. Večer na Domečku tradiční, ráno si můžeme přispat, jedeme až po deváté směr motorest na Skřítku.
Půldenní výlet
Na úvod je třeba říci, že nejhodnotnější túra byla právě páteční, a to ve všech sledovaných parametrech.
Posuďte sami: Ranní trepanace - bylo na ni dost času, snídaně a odchod na bus, v Rapotíně u hřiště je motorest Camion, kde ladíme formu u jednoho Holby při půlhodinovém čekání na další bus. Na Skřítku jsme kolem jedenácté, co se dá dělat jiného, než jít do motorestu na polévku a polévku s uchem, přeci nevyrazíme hladoví.
Nutno podotknout, že po části kulturní následovala část sportovní, a to zdrcující přechod zvaný hřebenovka - Skřítek (860m) - Ztracené kameny (1250 m) - Pec (1311 m) - Pecný (1334 m) - Břidličná hora (1358 m) - Jelení studánka - Jelení hřbet (1367 m) - Velký Máj (1384 m) - Kamzičník (1420 m) - Vysoká hole (1464 m). Vyráželi jsme od Skřítka 10 minut před polednem.
Od Ztraceného kamene jsou z hřebenu dechberoucí romantické výhledy po kopcích blízkých i vzdálených.
Praděd většinu cesty schován za bližšími hřbety a jen tušen, běloskvoucí sněhová pole až oči bolí, jen tyče zimního značení a moře trávy na Vysoké holi, Jelení studánka s vodou měkkou jak citlivé studené pohlazení, moravský ledovec pod Petrovými kameny, metr sněhu v kotlině, běžíme dolů sjezdovkou, boříce se po kolena do jarního firnu.
Marně srovnávám místí kopce se Šumavou a Krkonošemi, Jeseníky jsou jiné, svoje. Oběd v hotelu Figura, nad očekávání dobré jídlo, pití i obsluha. Ještě něco přes kilometr stoupání po asfaltu a odbočujeme do Divokého dolu, kterým sestoupíme k dolní nádrži přečerpávací elektrárny, odkud nás čeká 5 km po silnici.
Dalo by se pro nás dojet autem, zákazy vjezdu zde nejsou dle místních znalců myšleny zcela vážně, jen pro nás jaksi nemá kdo dojet. Divoký důl dělá čest svému jménu a do zhruba 1000 m.n.m je sestup okořeněn sněhem, brodění přítoků je skutečné brodění se jarní vodou ze sněhů a ne jen selanka po kamenech v poloprázdném řečišti. Klopýtáme po kamení, v serpentinách vine se úzká pěšinka tu vysoko nad potokem, tu téměř u hladiny. Chůzi po asfaltu každý přetrpěl po svém, mlčky či v důvěrném rozhovoru se spolutrpitelem. Leč každá cesta končí i začíná, poslední zákruta a teď přimět nohy k výstupu pár metrů do Domečku. Jsme tu kupodivu první, Vladimír čeká vedle v autě, Pavlovi se nejde dovolat a Hanka nebere telefon (příšerná melodie místo KVT , doporučuji zrušit). Stanovujeme Pavlovi trest v podobě placení piv, večeře a hlavně odvozu zítra do Karlovy Studánky (nakonec byl trestu ušetřen). Na druhý pokus se Hance dovolám, rychle převléknout a překvapivě k Musilovi. Kuchařky na nás počkaly, zase jsem se přejedl a budu "zlýpesovat". Dobře to dopadlo. Večer na Domečku standardní s vínkem, fotografiemi, pamlsky a povídáním.
Dobytí nejvyššího vrcholu markrabství Moravského
Ráno se s námi loučí Tomáš a Drahuška, z rodinných důvodů se vrací do Děčína (setkání s dcerou a její rodinou). Po včerejším bohatýrském přechodu velké části hlavního hřebene vyrážíme v omezené sestavě Vladimír, Petr, Monika a já již velmi časně ráno, něco po deváté SELČ, Vladimírovým závodním Fordem na Hvězdu nad Karlovou Studánkou. Cesta za kvílení gum v zatáčkách rychle ubíhá, za slabou hodinku jsme na parkovišti u Hvězdy.
Nutně potřebujeme uklidnit nervy rozjitřené divokou jízdou po úzkých horských silničkách, sedáme na zahrádku hospody a objednáváme piva, Monika dortík štrůdlík. Slunce svítí, Vladimír se ještě přezouvá u auta a tak se shodujeme, že nebýt jej tu nejsme a kodrcáme se někde kolem Koutů, z jiného úhlu pohledu tu díky němu také nejsme, ale jaksi nafurt. Je studiahodným fyzikálním jevem, ze ač vyrážíme na tůru kdy chceme, vycházíme před polednem a vracíme se kolem sedmé večerní. Po dopití pivka a dojedení štrůdlíčku se skutálíme do Karlovy Studánky, obdivně procházíme lázeňské městečko, fotíme, Petr nám ukazuje, v které že hospodě na něj onehdá koukali jako na houmlesáka a dorážíme do Pitného pavilonu s místní vynikající kyselkou.
Vítaná změna ve změti panáků slivovice, ferneta, piv a vín. Magnesia a Mattoni hadr, tahle voda má říz jako bič, jen je trochu močopudná, jak zjistíme s Monikou později. Ještě kousek po asfaltu a vcházíme do lesa podél Bílé Opavy. Kaňon je to parádní, od cca 1000m leží sníh.
Překonáváme padlé kmeny smrků v místě, které skosila vichřice, co o pár hodin později položila lesy v Tatrách v roce 2004, přecházíme několik velmi nedůvěryhodných můstků, kocháme se vodopády a peřejemi plnými vody ze sněhů pod Ovčárnou. Ne nadarmo je na vstupu cedule "náročná turistická cesta".
Monika se podivuje, že tu není vstup na vlastní nebezpečí, že na nás může každou chvíli něco spadnout a celkově ji to znervózňuje. Musel jsem ji trochu uchlácholit. 6 km údolí nám trvá docela dlouho, dost lidí jde dolů (i tomu se Monika diví a já se jí nedivím, je to hloupý nápad). Na rozcestí s modrou značkou se domlouváme s Vladimírem, že mu objednáme pivko na Barborce a vyrážíme napřed. Cesta ubíhá mezi sněhovými poli rychle až na závěrečný krpálek na chatu. Rychle do hospody, kde nás zaskočí návrat o 30 let zpět. Neochotná zmatená obsluha, pivo nic moc, jídlo ještě horší, smrduté kafe, prošlé mléko. Při placení si servírka zvící divný barbíny nechala 3 Kč dýško beze slova a studu, poslal jsem ji ať jde, než ji něco řeknu. Při odchodu na mé "Sbohem, doufám, že jsem tu byl naposledy." odpověděla "Taky doufám", na což jsem se zmohl jen na nemastné neslané vyjádření, že je slečna drzá. Venku se o mé emoce musel postarat Petr notnou dávkou tekutých švestek. Loučíme se s Vladimírem, který se vrací do Studánky k autu.
Další cesta na Praděd ubíhá po asfaltu nudně až na setkání s rodinkou Dvořákovic, Pavel nás z velké dálky natáčí na kameru, neváhám a suverénně líbám na rty jeho ženu. Dle očitých svědků nepřestal natáčet, ale hodně ztuhnul. Dobyli jsme vrchol Pradědu a zapadli do hospody pod vysílačem, uklidňuji se ještě po Barborce pivkem a medovníkem. Platí Petr, že prej na Schneekoppe pak budeme platit my. No snad se tam někdy dostaneme a poštovna bude otevřená.
Klesáme zpět pod Moravský Brdek Praděd a cestou na Švýcárnu se dohadujeme, zda jsou sošné útvary ze sněhu podél cesty hodné focení či nikoliv. Mě se líbily velmi. Je střídavě pod mrakem, teplota odpovídá nadmořské výšce. Švýcárna již zavřená, mají jen do pěti a je těsně po. Nutno čestně přiznati, že jsme pivopauzu v úmyslu již neměli. Ze Švýcárny do Koutů klesli jsme po zelené značce, nejprve smrkovým lesem, pak smíšeným, klesajíce do nížin buky se zelenaly, rašící listí jak smaragdy v záři slunce zavěšené na šedohnědých větvičkách. Oteplilo se, slunce vykouklo. Jsme upocení z rychlého sestupu, na Divoké Desné je pěkná tůň na koupání, v létě jistě využívaná, nyní očekávaně prázdná.
Petr s Monikou (hlavně Petr) mne poňoukají, až podlehnu a do vody dvakráte vlezu (žádné plavání, jen nádech výdech a rychle z vody). Petr celé počínání důkladně dokumentuje z mostu a Monika mi dává záchranu ze břehu, kdybych třebas omdlel či co. Jak slastný pocit tepla po vykoupání! Mohu jedině doporučit. Zbytek cesty na chatu probíhá u mne v euforii, únavu smyla říčka. Tož rychle do hospody k Musilovi zhodnotit den, zítra nás čeká poslední tůra hřebenem na Jezerníky.
Setkání s ještěrkou
Ráno včerejší, předvčerejší a předpředvčerejší - plechové nebe s bílými obláčky, které tu více, tu méně přes den ztmavnou a vypadne z nich pár kapek. Petr nevyměkl a vyráží z chaty pěšmo na Červenohorské sedlo, já s Monikou busem v 8:50, Dvořáci mají standardně samostatný program a Vladimír již jede domů se zdůvodněním pracovního vytížení. Na sedle na nás Petr s pohledem světáka již čeká, asi tak 3 minuty. Monika by si dala kávičku, musíme ji však zklamat, chcíp tu pes, vlastně dva, spíš ale tři. Bufet by se tu uživil! Sledujeme říjnovou stopu a podruhé se velmi podivujeme, jak jsme tu mohli tak tápat co se směru a cesty týče.
První zadýchání a jsme na Klínovci. Je vůbec zvláštní, jak se tu opisovalo z hor království Českého - na pár kilometrech čtverečních lze nalézt místní jména "Klínovec", "Výrovka", "Petrovka". Chtělo by to trochu vlastní invence a kritického myšleni. Cestu známe a tak po chvilce dosahujeme místa naší říjnové potupné porážky - nevinná cesta v mladém smrčí, mírně stoupající k vrcholu Malého Jezerníku.
Sníh tu není, zato slatě a poválkový chodníček, romantická cesta! Na Jezerníku tůně a oka vod v rašelině. S rostoucí výškou okolních smrků roste i výška sněhové pokrývky, a tak se výstup na Velký Jezerník stává výstupem po spádnici firnového pole.
Dnešním vítězem v zaboření se je Petr, sešel chudák krok vedle z vyšlapané cestičky a už byl až po .... ve firnu. Po překročení výrazného vrcholového zlomu se pěšinka poklápí a čeká nás necelý kilometr "vodorovně" mezi sněhy po poválkovém chodníčku, slunce svítí, fotíme sebe (Monika si přeje pěknou fotku do mobilu, snad jsem ji nezklamal).
Petr fotí ještěrku, co se vyhřívala na sluníčku. Je sice dlouho po sv.Jiří, leč v těchto výškách byla ještěrka dosti malátná. Jsme rychlí, na Švýcárně již před jedenáctou, dáváme hodinku na oběd a včerejší cestou sestupujeme do Koutů. Nudné to rozhodně nebylo, jdeme každý svým tempem, oddáni ve vlastní myšlenky. U tůně čekám, koupat se však dnes nebudu, Panta Rhei. Na Domečku zabalit, poklidit, umýt sebe i nádobí a hurá na vlak.
Shrnutí
Květnová akce co neměla chybu.
Poděkování: báječné ženušce Zuzance, že mne pustila a užila si milý víkend na Jivině, Monice, že přijela
sama přes půl země za pochybnými individui, Petrovi za přípravu výletů, zajištění noclehu a odvoz Čehúnů na zug
(budu muset někdy Filipovi vysvětlit, že my Moraváci tomuto spřízněnému západnímu plemenu neříkáme Čehúni.
Jak, to bude mít za domácí úkol - pozn. Petr),
sv. Petrovi za vynikající květnové počasí.
Filip v. k.
Trasy:
Čtvrtek 8.5. 2008:
Červenohorské sedlo - Červená hora - Keprník - Šerák - Keprník - Vozka - údolí Poniklého potoka - Kouty (30 km)
Pátek 9.5. 2008: Skřítek - Ztracené kameny - Jelení studánk - Velký Máj - Ovčárna - Divoká rokle - Kouty (25 km)
Sobota 10.5. 2008: Karlova Studánka - údolí Bílé Opavy - Barborka - Praděd - Švýcárna - Kouty (20 km)
Neděle 11.5. 2008: Červenohorské sedlo - Klínovec - Švýcárna - Kouty (16 km)