DOLOMITI 2002

I letos jsme se vydali na kombinovanou dovolenou hory - moře. Tedy italské Dolomity a chorvatská Istrie.
A tak jsme vyrazili. Kousek za Vídní začalo pršet. Kousek před Grazem začalo lít. A lilo a lilo a lilo. Po několika hodinách, byly stěrače téměř zavařené a stejně nestíhaly. Petr zapochyboval, jestli půjde postavit stan.
V té době už jsem měla celkem promyšlené jak to udělat, abychom mohli v autě povečeřet i přespat, aniž bychom se umlátili. Aby ne, posledních pět hodin jsem nemyslela na nic jiného protože jestli něco nesnáším, tak lézt promočená do mokrého spacáku v mokrém stanu.

Domluvili jsme se, že dojedeme na místo a uvidíme. Pro letošní plánované túry se jako nejvýhodnější jevilo ubytování v Cortině d´Ampezzo. Zdá se to neuvěřitelné, ale jakmile jsme vjeli do Cortiny, pršet přestalo, jenom drobně mžilo. Ze tří místních campů se nám nejvíc líbil camp Rocchetta. Než jsme se zapsali na recepci, přestalo i mžít. Bezva. Po krátké - asi půlhodinové - poradě jsme vybrali plácek a začala známá fraška stavění, bourání, přivazování, odvazování, kolíkování, přivazování, překolíkování, vypínání..... stanu. Šlo nám to jak psovi pastva. Asi hodinu po nás přijeli čeští motorkáři, postavili šest stanů a šli na pivo ve chvíli, kdy my jsme vzdali vypínání, že to takhle stačí. Ohřáli jsme večeři, uvařili čaj, popili něco fernetu, Petr doladil plány stran zítřejší túry a zalezli jsme do hajan.

COL DI LANA

Ráno bylo vcelku modro, ale zima. Úvazy dnes necháváme ve stanu, prý nebudou potřeba. Na moje přání se dneska bude konat pouze aklimatizační procházka měkkými horami s malým převýšením. Auto zůstává u chaty Valparola (2167 m) nedaleko sedla Passo Falzarego a my vyrážíme. Je zima a fučí ledový vítr. Naštěstí za chvíli mizíme v závětří nějakého horsona a tam je fajn. Jenže horson končí a vichr na nás zase útočí. Připadám si jako partyzán, kdy v pololeže za trsem trávy, která nás chrání od největšího větru obědváme a přemlouváme se k další cestě k cíli dnešní túry, na vrchol Col di Lana (2452 m). Po planině.

Celou dobu nás pozoruje béžová kráva (obr.3). Nakonec to vzdáváme a jdeme stejnou cestou zpátky. Petr si alespoň udělal jeden výstup na malý vrcholek se zbytky opevnění, já jsem podle očekávání změnou nadmořské výšky unavená a nedobytý vrchol Col de Lana mě netrápí ani trošku. I já musím uznat, že dneska to byla vycházka s převýšením asi 50 metrů.
Cestou zpátky se zastavujeme v centru Cortiny a snažíme se pochopit systém místní dopravy, budeme ji potřebovat další dny. Večer jdeme do místní pizzerky na večeři. Pizza byla jako vždycky mňam, víno i salát taky.

MONTE PATERNO

Dneska nás čeká plnohodnotná túra. Autem kolem Misuriny nahoru k Rifugio Auronzo. Dav turistů připomíná prvomájový průvod. Naštěstí se většina zastavuje u první chaty Rifugio Lavaredo (2344 m). Ti kteří ještě pokračovali s námi v cestě, neodbočují na Monte Paterno, ale míří k další chatě, 3-Zinnen-Hütte. Ti se mají. Takže čokotyčinka, jablko, fotka a hurá nahoru.

První část vede 600 m dlouhým tunelem, vykopaným za první světové války, vytahujeme tedy baterky. Obě svítí jen tak tak. Na konci tunelu si dosvítíme tak akorát před boty. Ferátka vedoucí do sedla Forcella Gamosci není nijak náročná, nepříjemní jsou lidi lezoucí dolů. Cesta ze sedla nahoru na vrchol vypadá strmější, ale protože po ní leze rodinka v sandálech a bez úvazů, asi to nebude tak strašné. Není. Společnou vrcholovou fotku na Monte Paterno (2744 m) nám dělají Češi.


Po návratu do sedla máme dvě možnosti, kudy pokračovat. Buďto galerií vytesanou ve skále nebo ferratou "Schartenweg". Petr vybírá druhou možnost, protože tam to ještě nezná. Skála vypadá napohled téměř jako kolmá stěna a nechápu, kde by tam mohla vést cesta. Vede. Není nijak široká ale s trochou šikovnosti a pozornosti se z ní nedá spadnout.

Prolézáme štěrbinami, nahoru, dolů, dokonce musíme přes takovou menší propast. Už mám ferátek pro dnešek dost a jsem ráda, když to konečně skončí a dostáváme se na autostrádu pro důchodce. Náš cíl - chata Büllelejochhütte. Jdeme a jdeme a jdeme a nevypadá to, že se k ní blížíme. Takže to vzdáváme a suťoviskem se suneme dolů na širokou cestu a po ní zpět k autu. Cestou si na Rifugio Lavaredo dáme zasloužený kapučíno.

Protože do Cortiny musíme jet přes Misurinu a protože nám vyhládlo, zastavujeme u naší pizzerky, že se slzou v oku zavzpomínáme na léto 2000. Bohužel máme smůlu. Z pizzerky nás vyhazují, otevírají v 17.00. Je 16.10 a nám se nechce čekat, takže jedeme mírně naštvaní pryč. Opět důkaz, že se nedá vstoupit dvakrát do stejné řeky. Po večeři si chystáme věci na druhý den, budíček bude brzo, máme v plánu Ivano Dibona.

Všechno je jinak. V noci začalo pršet, takže vypínáme budík a povalujeme se ve spacáku, čteme a pátravým okem sledujeme místa, kde mají být kopce. Teď tam jsou místo nich šedivé mraky. Kolem jedenácté přestává pršet, takže Petr navrhuje alespoň malou vycházku ze sedla Falzarego směrem k Averau. Jen jsme vyjeli z Cortiny, začalo mrňkat. V polovině cesty do sedla už vydatně lilo. Zaparkovali jsme na parkovišti podél cesty, vytáhli knížky a četli jsme si. Hodinu. Pak jsme odjeli zpátky do campu. Později odpoledne se vydáváme autobusem do centra, že se najíme. Protože je hnusně, jsou pizzerky plné, ale nakonec se nám povede v jedné sehnat stůl.

Ráno je počasí pořád stejné, takže v dešti balíme a odjíždíme. Chceme dojet někam, kde nebude pršet, tam postavit a usušit stan a další den pokračovat k moři. Jenže prší všude. I v Chorvatsku. Naštěstí jenom dva dny. Prohlédli jsme si vnitrozemí a jakmile se vyčasilo, začal Petr našeptávač našeptávat, že bysme se mohli cestou od moře zastavit na skok v Cortině a udělat ještě jednu túru.

CRISTALLO

Sentiero Ferrato Ivano Dibona

A tak jedeme stejnou cestou zpátky. V Cortině jsme se objevili vpodvečer a míříme do stejného campu. Jsme trošku naštvaní, že naše skvělé místo je obsazené. No aby ne, bylo fakt dobrý. Na večeři máme úplně poslední zbytky jídla - něco jako rýži se sardinkama nebo tak nějak. Chystáme si věci, natahujeme budíka, kontrolujeme počasí. Zatím je modro. A jdeme brzo spát.

Když ráno vstáváme, jsme vzhůru jen my a popeláři. Městským autobusem do Cortiny, potom Dolomitibusem do sedla Gere (1698 m), lanovkou s přestupem nahoru do Forcella Staunies (2918 m). Nahoře je hrozná zima, asi tak kolem nuly. V lanovce - popelnici (obr.1) jsem se pořádně vybála, ale ještě si trošku schovávám, po cestě jsou slibované visuté mosty (obr.2). Žaludek mi dělá kotrmelce, když se šněruju do úvazů. Kromě nás se na stejnou cestu vydalo asi 357 dalších turistů, takže místy vzniká zácpa. Na visutém mostě se dívám dva metry před sebe a intenzivně se bojím (obr.6). Prostě si to užívám.

Ale jinak je to celkem brnkačka. Asi proto, že Ivano Dibona je sestupová ferrata a já se cestou dolů bojím vždycky míň. Zezačátku sestupujeme po lanech, ale brzy končí a dál je to traverzem úbočím, s krásnými výhledy na Cortinu. Semtam zpestřeno suťoviskem. Odpoledne se zatahuje, v dálce hřmí a začíná kapat. Protože předpokládáme, že už nejsme daleko od konečného sestupu, zrychlujeme, abychom se dešti vyhnuli. Marně, déšť nás dohání. Naštěstí za chvíli vidíme sestupovou cestu. Než jsme došli k autobusu na Ospitale, pršet přestalo. Díky perfektnímu časovému plánu vůdce čekáme na autobus do Cortiny jen 10 minut. V campu jdeme do pizzerky na večeři, jednak oslavit vydařenou túru, jednak proto, že už nic na jídlo nemáme.

6.8.-10.8.  +  16.-17.8.2002