Gruppo del Sorapiss

Po včerejąí celodenní bude dnes jenom kratąí odpočinková túra. Důvodem je předpověď, která předpovídá na odpoledne nějaké prąení. V plánu velitelského dua je výjezd na Passo Tre Croci, pěąky do lůna Sorapissu na Rifugio Vandelli po stejné cestě jako před 19 lety a kdo bude chtít, můľe si cestou zpět přelézt nějaké sedlo. Já to teda po návątěvě chaty na nějaké přelézání asi vidět nebudu.

Tento plán vydrľí asi minutu. Po předlouhé přípravné fázi na Passo Tre Croci (obr.1) vyrazí Pavel na travnatou cestu se slovy klasika "Pojďte za mnou, já to tady znám!" a strhne s sebou důvěřivý dav. Projdeme dvě zatáčky a Pavel můľe hlavu ukroutit, jak se rozhlíľí. Sebejistý výraz je ten tam. Dokonce se zastavíme, Pavel nejprve ponoří nos do mapy a pak se jde poradit s Čendou, co dál (obr.2), protoľe ona cesta evidentně není ta, která to být má.

Jako správní vůdcové ovąem tento detail obrátí ve výhodu. Nejdeme ąpatně, ale správně, akorát v opačném směru, coľ je vlastně daleko výhodnějąí, neľ kdybychom ąli úplně správně. Takhle si to jakési sedlo odbudeme hned na začátku, sestoupíme na chatu a pak uľ to bude brnkačka, kdy nevadí nějaký ten deątík.

Malebná cesta lesem tu mírně, tu prudčeji stoupá. Na rozcestí se zastavíme a počkáme na opozdilce, coľ kupodivu dnes nejsem já, protoľe za mnou jde jeątě dvojice Plných Zubů a jeątě kdosi. Idylku následuje výstup prudkým su»oviskem s nevalnou cestou a výhledovým hrbkem (obr.3). Nějak se zamyslím, přestanu dávat pozor a trochu sejdu z cesty. Nic se neděje, akorát to nahoru jde jeątě hůř, ale do sedla Forcella Marcuóira (2307 m - obr.4), kde je náą nejvyąąí bod, to není uľ daleko.

V sedle si dáme sedlovku a svačinku. Je hezky, není kam spěchat, i kdyľ mráčky uľ temní. Přejdeme kotlinu, po skalni cestě opatřené několika lany přelezeme hřebínek a začneme sestupovat k chatě. Zatímco trochu fotím, ostatní mi tradičně zmizí. Dole je uľ vidět Rifugio Vandelli a neuvěřitelně modré Lago del Sorapiss (obr.5). Příjemná cestička se postupně mění na nepříjemnou, místy blátivou cestu v kleči. V jedné chvíli zapochybuji, zda jdu správně. Jdu správně, jiné cesty není. Čím blíľe k chatě, tím více houstnou davy lidí. U jezera je skoro obsazeno (obr.6), akorát se ani tentokrát nikdo nekoupe.

Odeberu se tedy za ostatními k chatě. Taky nic moc, na lahváčové pivo se musí vystát nekonečná fronta, a kdyľ uľ si ho donesu ke stolu, v zamyąlení naliju nemalou část omylem do sklenice Tomáąovi, an se předtím vzdálil na toiletu. No nic, je mu přáno.

©anci na vylepąení dojmu dám chatě společně se Zuzkou, kdy si sedneme dovnitř za účelem konzumace výrobků místní kuchyně. Vąak jsme v Itálii, to nemůľe dopadnout ąpatně. Já si dám zeleninovou polívku a opečené párky s houbama a polentou. Polívka se jakľ takľ dá po zasypání hromadou parmazánu, párky a spol. jsou vyloľeně nedobrý. Naątěstí si k naąemu stolu sedne Plnozubý pár a Marta s děvčaty, a to proto, ľe se venku rozprąelo. Při nabídce, ľe můľou dojet moji porci včetně polívky, se o to skoro poperou. Zhnusen opouątím Rifugio Vandelli a v mírném mrholení se vydávám na cestu na Passo Tre Croci. Cestou se dám do řeči s Frantiąkem a hodně dlouho, jak si později uvědomím, se bavíme, co koho kde bolí, trumfujeme se, kdo má jaký neduh a podobně. To jsem to dopracoval, asi uľ fakt stárnu.

Závěr túry obstará uľ na parkoviąti veselý kousek Evľena, který zjistí, ľe na chatě asi nechal peněľenku s téměř veąkerými ľivotními úsporami. Zoufalství vepsané v jeho tváři se pokouąí zmírnit kamarádi nabídkami bezúročných půjček a jiných benefitů, aľ někdo vytáhne ubrousek ukradený na chatě, kde je uvedeno telefonní číslo tamtéľ. Telefonát Petra Kovaříka stačí ke zjiątění, ľe ąrajtofle byla nalezena a je k vyzvednutí na chatě. Evľen se tam s Petrem hned vydávají. Mně by se teda nechtělo. Navečer pro ně zajede na Passo Tre Croci autobus. Jsou tam v pořádku vąichni tři. Petr, přeą»astný Evľen i jeho naditá prkenice.

Převýąení 600 m
Vzdálenost 13,2 km
Čas 6 hodin
Středa - 24.7. 2013