Hochtor

Druhý den a hned královská etapa, to tu jeątě nebylo. Důvod je nasnadě - nestálé počasí. Má být hezky, coľ se o dnech následujících prý říct nedá, takľe skupinu A čeká výstup na Hochtor s převýąením 1800m.

Tomu odpovídá i včasné vstávání a o půl osmé jiľ vyráľíme od Kummerbrücke cestou 660. Je mi divné, ľe jeątě v rovinaté části mi větąina spolujdoucích mizí v mlze. Zvláątě kdyľ začneme stoupat serpentinama k vodopádu a nemůľu popadnout dech, cítím, ľe to asi nebude můj velký den. Naątěstí jde se mnou Jana (obr.1), která se taky nepotkala s optimální formou. Pod vodopádem na nás počká aspoň Pavel.

Stoupáme dál prádelnou aľ k začátku ferráty, kde na nás u dlouhého ľebříku laskavě počkají i ostatní. Ferráta není nijak obtíľná, není nutno se nějak přivazovat. Jen pár lan na přidrľení a několik ľebříků. Spíą jde o krásnou cestu stoupající podél vodopádu, který ovąem není vidět. Není totiľ vidět skoro nic.

A co píąe o této ferrátě známý Klettersteigatlas? Tento odváľný přístup z údolí Ennstal (Gesäuse) k chatě Hesshütte byl zajiątěn ľebříky a lany uľ roku 1891. Při příleľitosti 100. výročí, v roce 1991, byly staré ľebříky nahrazeny novými z duralu. Ve spojení s výstupem na nejvyąąí vrchol skupiny Gesäuseberge - Hochtor (2369 m) - zajiątěnou cestou Josefinensteig patří tato túra nepochybně k nejpůsobivějąím a nejkrásnějąím v Ennstalských Alpách.

Mezitím nás předejdou dva otylí Rakuąáci, kteří nejenom sviľně stoupají, ale jeątě stihnou bez ustání klábosit. Nad námi se stále vyjasňuje a najednou koukám, ľe mám hlavu vystrčenou nad mraky (obr.2). Krásný pohled stojí za fotku. Na konci ferráty se cesta sklápí do roviny a za chvíli jsem na Hesshütte (obr.3 - 1699 m). Ostatní se uľ vyvalují na slunečné terase, popíjejí pivo a krmí se vlastním krmivem i místní polívkou (obr.4). Bez dlouhého otálení učiním to samé.

Jenľe vysoká skalní stěna za chatou naznačuje, ľe idylka nebude trvat dlouho. Nechce se mi vstávat, ale povinnosti volají. Čelo naąí skupiny mi zmizí jeątě v kleči pod stěnou. Jsou to samí závodníci a navzájem nevyhláąeně soutěľí, kdo je lepąí. Já na tohle kaąlu a zařadím se s Janou zase na chvost.

Výstup cestou Josefinensteig je nekonečný. Kdyľ se konečně přehoupneme přes hranu stěny, vidíme vrcholový kříľ kdesi vysoko daleko před námi nad námi. Nakonec na vrchol Hochtoru (obr.6 - 2369 m) dolezeme i my opozdilci, to jest já, Jana a kupodivu i Pavel, asi 20 minut za čelem skupiny.

A ľe prý uľ jsou odpočatí a najezení a ľe se teda vyráľí dolů. Ne ľe by nebyl důvod, na protějąích hřebenech se prohání bouřka (obr.8), ale těch 10 minut, neľ jsem se najedl a napil vąeho moľného, tam laskavě jeątě počkali.

Sestup není o moc veselejąí neľ výstup. Vůbec mi to nejde, vąichni mi utíkají a já uľ si pomalu hledám místečko, kde tiąe zhebnu. Bouřka se naątěstí odletěla vyřádit jinam a tak postupně slézám to 1200m přeníľení. Údolí se vůbec nepřibliľuje (obr.7). Ale postupně začíná tráva, pak kleč, pak malý stromy a kdyľ vejdu do lesa mezi velký stromy, tak sebou dvakrát po sobě ąkrábnu, protoľe je tam nečekaně vlhko.

Otlučen a vyčerpán se konečně přiblíľím k autobusu. Není větąí blaho, neľ si sednou, vyzout boty a postupně otevřít několik plechovek. I přes to veąkeré utrpení musím konstatovat, ľe to byla krásná túra.

Převýąení nahoru 1800m, dolů 1200m, čas 9 hodin
Středa - 11.8. 2010