STEINFELDSPITZE

Poslední dny většinou bývají takové nijaké. Někdo jde na organizovanou vycházku, někdo má už jenom individuální program v campu a okolí. Letos to ale bylo jinak. Jako náhradu za včerejší promarněný den nám vedení nachystalo poměrně výživnou túru, která se stala mimořádným zážitkem.

Za pomocí lanovky Gamskogelbahn se přepravíme od Zauchensee na horní stanici do husté mlhy (obr.1). Skupina A, kam jsme přibrali i Vladimíra a dvě další děti, má v plánu přechod vrcholu Steinfeldspitze, ale zpočátku je to spíš tápání v mlze. Občas musíme značku hledat, ale nakonec se dostaneme k rozcestníku (obr.2) v sedle mezi Gamskogelem, na který jde béčko, a naším hřebenem. Než se s Pavlem stačíme rozkoukat kudy dál, ostatní v čele s Vildou bezhlavě vyrazí a zmizí v mlze. Tak nezbývá, než vyrazit za nimi.

Nejdřív stoupáme po úbočí, pak se ostře stočíme doleva a pokračujeme výstupem po hřebínku. Postupně se mlha rozplývá, my jsme nad mraky a nestačíme zírat na tu krásu (obr.3). Z mraků se tyčí okolní kopce, vidíme třeba Windischkopf a vlevo od něho tušíme Mosermandl, náš včerejší cíl (obr.4).

Za chvilku se vyškrabeme na vrchol, leč není to Steinfeldspitze, ale Schwarzkopf (obr.5 - 2268 m). Tak to jdeme oklikou. Sestoupíme do sedla, kde se napojuje cesta, kterou jsme původně měli jít, ale zase bysme přišli o to postupné vystupování z mraků. Steinfeldspitze už vidíme a je to ještě kus. Pěšinka vede po strmém svahu, musíme opatrně a pomalu. Z jednoho místa se nám na pozadí mraků ukáže krásný viklan (obr.6), zdálo by se že stačí lehce strčit a skutálí se dolů. Ale zkusit to nejdeme.

Postup je pomalý, na některých exponovaných úsecích je natažené lano (obr.8) a není tam zbytečně.

Krajina je to krásná, divoká. Na jednom místě sejdou Tomáš s Drahuškou jen pár kroků z cesty a musí hodně opatrně, než se za dohledu Pavla (obr.10 po rozkliknutí) dostanou zpět, ale Tomáš je zkušený horal a zvládne to s grácií.

Mezitím se odtrhla skupinka, kterou už vidíme u vrcholového kříže. Nám to ještě chvilku trvá, ale nakonec se tam po ostrém hřebínku dostane i zadní voj (obr.11). Steinfeldspitze (2344 m) dobýváme v exodní premiéře, žádný jiný turnus tu před námi nebyl. U kříže si užíváme nejenom paštik, ale i výhledů (obr.12) i společného fotografování (obr.13). Sestup už tak náročný není, celkem rychle padáme dolů a zanedlouho jsme na sedle Stubhöhe (1739 m), které známe už z túry na Strimskogel.

Tam se naposledy všichni scházíme, cestu odsud dolů k Zauchensee už známe a tak může jít každý sám. S Pavlem a Tomášem vyrazíme vpřed, protože nás láká možnost dát si v salaši zhruba v půli cesty zasloužené pivko. Chytne se nás i Drahuška a Leoš a za chvíli třímáme v ruce vychlazené lahváče. Když kolem produsá poslední Vladimír, uvážlivě dopijeme a vydáme se za ním (obr.14). Jenže Vladimír je v laufu, tak i když chvílemi běžíme, stejně dojdeme k autobusu dvě tři minuty za ním. Tam nás už očekává netrpělivý Eman, sraz měl být minimálně o půl hodiny dřív, ale rychleji to stihnout nešlo.

Převýšení nahoru 600m, dolů 1000m, čas 5 hodin
Čtvrtek - 14.8. 2008

Odpoledne pak v příšerném vedru balíme sami sebe i stany, naštěstí má paní řidičová pro tyto případy stále vychlazené zásoby. Za zmínku stojí jen Tomáš, který si při bourání stanu málem amputuje ruku rybičkou, ale krvácení se za pomocí několika obvazů a panáků podaří zastavit. A zastávka v Salzburgu na zpáteční cestě, kde jsme s Tomášem a Drahuškou pominuli nějakou prohlídku města a v zahradní restaurace Sternbräu si dáme výtečná žebírka s bramborou v alobalu. To nás tak příjemně naladí, že v autobuse otvíráme a následně konzumujeme dvě láhve Chianti.

Krátké shrnutí: Byl to podařený Exod, až na dva deštivé dny nám bylo i počasí nakloněné. Absolvovali jsme jak krajinářsky nádherné túry (Mosermandl a Steinfeldspitze), tak i adrenalinové okamžiky (bouřka na Planai, sněhový můstek na Dachsteinu) a jako vždy hromadu legrace (skoro pořád). Příště to budou opět Dolomity, oblast kolem Corvary.