PLANAI

První den začíná zataženě a deštivě. Odjezd se postupně odsouvá a tak nezbývá, než si společně dát dalšího panáka. Ještě před odjezdem tak dojde k trepanaci. To nám to pěkně začíná... V 9 konečně vyjíždíme, program je tak napůl provizorní, napůl optimistický. Jak se později přesvědčíme, toho optimismu bylo příliš, ale zato budeme mít nezapomenutelné zážitky. Přes Radstadt a Schladming se dostáváme do údolí Untertal až na parkoviště před vodopády (obr.2). Nejzajímavější tam byl rakouský popelář (obr.1), který ekologicky snižoval počet vyvezených popelnic na průměrnou rakouskou hlavu. Jak prosté milý Bursíku! Ale aby to naši jižní bratři neměli tak jednoduchý, něco jsme jim tam hned přisypali.

Stoupající cesta nás zavede do soutěsky, kudy protéká vodopád Riesachfall. Působivé výhledy mi připomínají jarní průstup vodopády Bílé Opavy v Jeseníkách, jenom vody je tady asi o kapku víc. Výstup je okořeněn nejenom visutým mostem (obr.4), ale i lokální duhou (obr.5), o jejímž způsobu vzniku se dlouho přou Tomáš s Petrem Dvořákem.

Nakonec uspokojeni dokráčíme k působivému jezeru Riesachsee (obr.6 - 1338 m). Zatímco Tomáš s Filipem beží za nejbližší křovisko, strhávají ze sebe svršky a noří se do chladivých vln, v hlavě Petra Dvořáka se rodí odvážný plán. Jelikož se počasí prudce zlepšilo a rosnička Slávka tvrdí, že fronta je pryč, zkusíme absolvovat původně plánovanou túru z Planai k jezeru, ovšem opačným směrem. Sedm statečných tedy vyrazí, nejprve kolem jezera a chaty Wieser Alm (obr.7) a pak prudším výstupem lesem k hřebeni.

Na místě zvaném Neualm (1849 m), odkud vede ona cesta 779 po vrstevnici na Planai, se rozhlédneme a ejhle, to počasí nevypadá zas tak vesele. Po delší debatě kterým směrem se vydat dál (co účastník to názor), se držíme původní trasy a vyrážíme. Cesta po vrstevnici je ve skutečnosti do kopce z kopce. Kromě blížících se bouřkových mraků je poněkud překvapivá i skutečnost, že Petr Dvořák, dřívější horský běžec, který mě svým tempem před lety párkrát přivedl téměř ke kolapsu, má docela krizi, jde jen co noha nohu mine. Když přelezem jedno žebro, vidíme v oblasti našeho cíle temná bouřková mračna, která se evidentně ubírají směrem k nám. Už si na prudkém svahu vybíráme místa, kam se schováme před blesky, když tu mraky změní směr, během pár minut zmizí a vysvitne slunce.

Všichni jsme hned zase veselí a koluje několik placatic. Po svačince pokračujeme dál po únavné nekonečné cestě, Tomáš nese Petrovi batoh. Začíná být jasné, že psaných 4 a 1/2 hodiny nebude jen blbý vtip. Mezitím se zatahuje a začíná kapat. Zastavujeme v sedýlku témeř zaplněném ovcemi (obr.9) a za jejich zvědavého bečení se lehce občerstvujeme. Petr mezitím za pomoci čokolády a kofoly zažehnal krizi a bere si svůj batoh zpět. Během další cesty se rozprší víc a víc, takže tasím deštník. Když konečně dojdeme na rozcestí, což je známka, že jsme nedaleko cíle, je to už docela průtrž, nepříjemná tím, že se zvedl vítr a prší zboku. Tam je paraple pouze nevýznamná pomůcka. Sestupujeme s Tomášem a Petrem (ostatní jsou dávno pryč) po široké cestě k rozcestníku, když vtom nedaleko nás uhodí blesk a za chvíli další. Tak nějak zoufale se zkoušíme schovat pod rozcestník s malilinkatou stříškou, ale ani to není to pravé ořechové. Další blesky se už naštěstí zdrží hlasování a tak se urychleně vydáváme na zbytek cesty a po nějaké době jsme u autobusu. Ještě před nastoupením si u šoféra odebírám vychlazené pivo a pak už konečně zasedneme na sedadla, popíjíme z nabízených placatic a vyprávíme.

Na závěr bych se chtěl laskavému čtenáři omluvit, že z té druhé, dramatičtější části túry nemám žádné záběry, ale pochopte, že v době, kdy v jedné ruce držím za prudkého lijáku deštník, druhou se přidržuji skal a kosodřeviny vrávorajíce na úzké cestičce, se mi nechce sundávat batoh a z něho pláštěnku, tasit foťák a vyfotit nějaké šedé šmouhy. Je to jasné?

Převýšení 1100m, čas 7 hodin
Pátek - 8.8. 2008